Každý, kdo se s podobným typem divadla ještě nesetkal, může být zpočátku inscenace trochu překvapen či zaskočen. S přibývajícím časem však narůstá schopnost větší empatie a v jednom okamžiku pak člověk zjistí, že všechny pohyby, posunky, grimasy a skoky jsou vlastně úžasné, stejně jako spojení živé hudby s nimi. Hercům stačí jen pár slov, výkřiků, aby právě pohybem vytvořili sugestivnost situace i celé hry…

Režisér Viliam Dočolomanský dokonale využil „site specific“ daného prostoru. Herci vcházeli postranními schodišti jako by právě přijeli vlakem, které občas opravdu kolem projížděly. Diváci seděli proti hlavním vstupním dveřím, které se otevřely, stalo se představení součástí reálného času. Po ulici se pohybovaly auta a trolejbusy, před budovou procházeli a v pozadí pokuřovali náhodní Plandané.

Aktuální je jejich výpověď v akcentovaní přesahu někdejší nacistické zrůdnosti ústící do úchylnosti pokračujících xenofobií a rasistické nesnášenlivosti naší epochy. Pozoruhodná je pak v tom, že hodinový inscenační tvar je trestí kvanta zpracovaného studijního materiálu. Politický projev v něm může zastoupit jen skřek, dvě tři slova, šarvátku nebo vraždění, ostrý protipohyb v tanečním gestu, protiklad k smutné vláčnosti obětí…

V Čekárně je zběsilost i systém. Jsou to stručné dějiny naší hanby podané skrze excitované, drsně ironické, nesentimentální taneční obrazy. O jejich rytmu, dynamice, tělesném a emocionálním napětí ani nemluvě. Farma je choreografickým divadlem par excellence.

Teprve když se všechno zastaví, když vám bolest paměti vpletená do pohybů těl, obrazů samoty a melodií hebrejských písní trhá mozek na kusy. Teprve pak všechno začíná...a vy nakonec odcházíte ne s odpovědí, ale s otázkou. V tomhle představení totiž nikdo nepředkládá pravdy. Jenom se našeptává a dráždí k zamyšlení...A kdyby se mi to stalo jen jednou, svedl bych to na záchvat patetické melancholie nebo na skvrny na slunci. Jenže já jsem měl podobný prožitek z Temných sonetů lásky, jež vyprávějí o životě homosexuálního básníka García Lorky (získaly cenu Alfréda Radoka) i ze hry Sclavi/Emigranti o slovenských Rusínech.

Téma holocaustu však dovedou divadelníci z Farmy předvádět bez „tradičních“ symbolů a rekvizit. V inscenaci tedy nenajdeme žádné žluté hvězdy ap. - naopak: Židé jsou stejní jako my, jen na ně bylo v jednu chvíli ukázáno prstem, brutálně jsme je odsunuli z naší společnosti. Čekárna reflektuje paměť jednoho prostoru, paměť, jež probíhá od „tehdy“ až po „teď“. Prolínání několika časových rovin a patchwork situací a minipříběhů, násobené odrazy v zrcadlech, často matou v tom, v jaké době se právě nacházíme. Pravděpodobně záměrně. Struktura, princip zůstaly v našich společnostech (české a slovenské) stejné: Stačí jen ukázat prstem a rozpoutá se peklo.

Slov je tu pramálo a nejsou k ničemu, spíš překážejí, protože je nedokážu dešifrovat. Jsem ohlušena něčím, pro co nemám slova. Ivan Vyskočil by užil slova ohřměna a myslím, že tím slovem rozumí právě toto: být zalit nesmírností. Vibrace zběsilé hudby a zběsilého pohybu zběsilých těl ve mně vyvolají bolestné napětí. Podvědomě toužím, aby to přestalo. Aspoň na chviličku. Musí přece být ještě někde nějaký jiný svět! Není. Do kufrů je možno nacpat jakoukoli oběť. Zrcadla lhostejně odrážejí děje na scéně a způsobují, že mezi minulostí a přítomností není žádný zřetelný předěl. Uleví se mi jen jednou. Na konci, když zazní krásný sytý baryton. Nevím, co zpívá, je to hebrejsky, ale konečně se ve mně rozhostí klid. Jsem velmi, velmi unavena - jako bych sama tančila.

Do surového charakteru sálu se představení skvěle hodí: prostor s velkým tanečním parketem a omšelým obložením zdí připomíná nehostinnou nádražní halu, jejíž chmurnou náladu ve scénografii hry podtrhuje mistrovsky použitý světelný design. Takto pusté jeviště přímo vybízí herce-tanečníky, aby ho zabydleli svou explodující fyzickou akcí. Během hodiny zhlédneme metaforické fragmenty a zárodky příhod několika proměnlivých postav, které se křečovitě zmítají v diachronním řezu historií jedné zapadlé železniční stanice... Pro diváka je asi lepší nesnažit se dílu do detailu porozumět a prostě se jen nechat strhnout tou kumulací obrovské energie, která se na něj valí z jeviště. V tomhle totiž u nás Farma v jeskyni nemá konkurenci.

Velkou předností Dočolomanského choreografa je hudební cítění, smysl pro rytmus a timing. Nečekané pády těl v pravý okamžik, pizzicata tělesných chvění. I chudá scénografie je součástí rytmu; plechová vrata s drsným forte odrazí postavu, prostor studené alkovny za nimi se stmívá a rozsvěcuje nad vteřinami katastrof.

Hlavní roli zde nemá verbální komunikace, ale pohyb. V Čekárně způsob užívání těla nenapodobuje každodenní chování a jako by ani nezávisel na fyzikálních zákonitostech. V hercově těle nachází fyzickou podobu to, co se nedá vyjádřit slovy... Sdělení doplňuje živá hudba, určující rytmus a barvu každé situace. V partituře jsou vepsány nejen vzpomínané písně, ale i znění nástrojů, lidského hlasu, smíchu, dechu, zvuky kroků. Hudba a pohyb vyjadřují emoce hrdinů, jejich iracionální předtuchy, napětí mezi nimi, všechno to, co se v normálním životě odehrává v jiné dimenzi, ne ve sféře chování, ale ve sféře myšlenek a pocitů.
(Přeložila Jana Pilátová)

„Toto divadlo bolí, protože je sto přímo před zraky diváků odhalovat zločin a vinu jak minulosti, tak i naší bezprostřední současnosti, Tato kontinuta je obzvlášť děsivá - halí se totiž do svůdně krásného obalu. Zapomenuté nádraží? V tomto nádraží čeká svět.“

"Na prázdném jevišti se odvíjí emočně a fyzicky nabitý souboj mezi ní (Hana Varadzinová), jejím ignorantním partnerem (Róbert Nižnik) a mrtvou (Eliška Vavříková) o nadvládu v tomto prostoru vzpomínek... V každém gestě číhá násilí. Představení beroucí dech přitom neposkytuje prostor pro sebemenší sentimentalitu stejně jako hudba, která dění rytmicky pohání kupředu…"

"Postavy na sebe číhají a jsou neustále připraveny k útoku. Navzájem se neustále podezírají, nenechají jeden druhého odpočinout, jsou připraveni kdykoli zaútočit nebo naopak utéct. Scény vznikají ze všedních situací, které ale herci svým pohybem náhle zhušťují a vyhrocují. Gesta formují překvapivě a přece jakoby nahodile... Nemilosrdně krouží “Čekárna“ nad problémem s pravdou".

"Čekárna představuje špičkovou současnou režijní a dramaturgickou tvorbu, jež vede herce k výrazu skrze tělesné emoce, akumulované >holistickou< metodou terénních výzkumů i múzičností a drásavou konfliktností situací. Dočolomanský s dalšími talentovanými >jeskyňáři< vytáhl na světlo ošidnou bolest slovenské historie - podíl Slováků na deportaci, potažmo likvidaci slovenských Židů. V halucinogenních obrazech, v nichž se setkávají živí z mrtvými, se kluzce otírá hanebnost minulá se současnou. Mistrně a hluboce zarytý prst do rány kolektivní (bez)paměti!"

"Drsné nečesané prostředí fyzického výrazu Viliama Dočolomanského neobyčejně sluší. Není tu nic než zdrápané zdi a jedna vrata v pozadí. Dočolomanský však umí beze zbytku využít divadelní potenciality místa. S jedněmi vraty a prostorem za nimi dokáže vytvořit nehmotnou scénografii pohybu, světla a smyslu tak, že plechová vrata v našich očích zvýznamní a zosudoví jako ikonostas, jako opona v krematoriu, jako závoj vdovy."

"Emoce jsou to silné a neskrývané, přesto věrohodné, herci netrpí žádnými umělými přeexponovanými výrazy, které tak často vznikají ve jménu alternativního či fyzického divadla. Nepatrné příběhy, jež každý z herců prezentuje, jsou vypjaté, nabité erotikou, ukázkou těžko potlačovaných emocí na pozadí historické katastrofy. Herci statečně bojují a záměrně překonávají základní motto z první strany programu: „Mrtví ať drží hubu/Živí mají vždycky pravdu!“ Příznačné nikoli pouze pro minulost, ale odrážející se i v současnosti."

"Vrcholem inscenace je ovšem opět unikátní a charakteristické herectví členů studia, herectví, které přináší množství nejen bolestných témat a motivů, nostalgii a intenzivní až psychomatický prožitek v hledišti. Obdivuhodná je hlavně schopnost beze slov, především fyzickou akcí, artikulovat i ty nejabstarktnejší obrazy a pocity, a to s úsporným použitím přesně zvolených rekvizit, ať už je to třeba kufr nebo vlastní tělo."