Článek

Performeři vyluzují tóny - nejen hlasem, ale celým tělem. Hudební pozadí dotváří klapot podpatků, šustění košil i hlasitý dech, nic nevzniká náhodně. Jedním z výrazových prostředků je právě vybroušená přesnost, která děsivě podtrhuje intenzitu tématu - temnou lásku dvou mužů, emigrantův návrat domů nebo deportace slovenských Židů... Tanečnici – mistři zvuku nastupují velmi rázně a nesmlouvavě spustí palbu syrových sdělení, před kterou se divák jen stěží kryje. Režisérovy vstupy, jimiž uvádí diváka do kontextu děje, fungují jako vymodlená pauza.

V přípravném stádiu představení se představitelé party „Farma v jeskyni“ vydali pátrat v rusínských vesnicích po stopách osobních životních obrazů, aby je posléze přetvořili do výrazně tělesného, vysoce energického a nešetrného silového divadla, které pracuje s ostrými řezy... Přitom nejde o děj, nýbrž o úlomky nabité náladami, vycházející z bezdeché směsi tance, zpěvu, hluku a obrazů... To, co režisér Dočolomanský přináší na scénu, není intelektuálně analytický, ale spíše atmosféricky hojný Showdown (pozn. překladatele: vrchol představení!): A to s brachiálním násilím!

Pátrání po stopách v rusínských vesnicích východního Slovenska dodalo výchozí materiál pro vysoce profesionální vícejazyčnou hudební a fyzickou performanci, která nechává z množství ústních, písemných a hudebních svědectví (např. životní příběhy, dopisy, tradiční a v cizině vzniklé lidové písně) vzejít jakémusi archetypu tzv. „Jedermann-emigranta“ – jako představiteli kolektivní zkušenosti s bojem nejrůznějších lidí o přežití...

Vtipné: Muž, který upírá navracejícímu se jeho dědičné místo, je ztvárněn tanečníkem, který nese korejské jméno Jun Wan Kim. Emigrant v představení, které pojednává o proměně slovanského emigranta ve vyhnance mezi svými... Ambivalence mezi politickým oznámením a odvoláním, která určuje poměr mezi obsahem a formou, dodává této hře - v inscenaci Viliama Dočolmanského a v choreografii Ivany Dukič (pozn. překladatel: asistentky choreografie) - poetickou pikantnost. Opravdovým outsiderem této hry je Korejec. I přesto, že platí daně, prochází tímto světem jako kočovný Rom. A tím je klišovité myšlení obecenstva vystaveno zkoušce.

Všechna představení byla vyprodaná, plná diváků lačných současného i legendami obestřeného antropologického, etnografického a fyzického divadla…. S takovým velkorysým, současnými trendy poučeným a umělecky kvalitním festivalem se v tomto divadelním oboru česká veřejnost ještě nesetkala. .. Festivalem Farma 2007 se začala nová epocha českého pohybového divadla.

Farma v jeskyni, spontánní fyzické divadlo, a její představení Čekárna a Sclavi – Emigrantova píseň vyznívají jako precizní, pravdivé a náročné umění, na které můžeme být patřičně hrdí… Zkrátka, v kontextu festivalu, evropské divadlo nového tisíciletí.

Každý, kdo se s podobným typem divadla ještě nesetkal, může být zpočátku inscenace trochu překvapen či zaskočen. S přibývajícím časem však narůstá schopnost větší empatie a v jednom okamžiku pak člověk zjistí, že všechny pohyby, posunky, grimasy a skoky jsou vlastně úžasné, stejně jako spojení živé hudby s nimi. Hercům stačí jen pár slov, výkřiků, aby právě pohybem vytvořili sugestivnost situace i celé hry…

Režisér Viliam Dočolomanský dokonale využil „site specific“ daného prostoru. Herci vcházeli postranními schodišti jako by právě přijeli vlakem, které občas opravdu kolem projížděly. Diváci seděli proti hlavním vstupním dveřím, které se otevřely, stalo se představení součástí reálného času. Po ulici se pohybovaly auta a trolejbusy, před budovou procházeli a v pozadí pokuřovali náhodní Plandané.

Aktuální je jejich výpověď v akcentovaní přesahu někdejší nacistické zrůdnosti ústící do úchylnosti pokračujících xenofobií a rasistické nesnášenlivosti naší epochy. Pozoruhodná je pak v tom, že hodinový inscenační tvar je trestí kvanta zpracovaného studijního materiálu. Politický projev v něm může zastoupit jen skřek, dvě tři slova, šarvátku nebo vraždění, ostrý protipohyb v tanečním gestu, protiklad k smutné vláčnosti obětí…

V Čekárně je zběsilost i systém. Jsou to stručné dějiny naší hanby podané skrze excitované, drsně ironické, nesentimentální taneční obrazy. O jejich rytmu, dynamice, tělesném a emocionálním napětí ani nemluvě. Farma je choreografickým divadlem par excellence.

Teprve když se všechno zastaví, když vám bolest paměti vpletená do pohybů těl, obrazů samoty a melodií hebrejských písní trhá mozek na kusy. Teprve pak všechno začíná...a vy nakonec odcházíte ne s odpovědí, ale s otázkou. V tomhle představení totiž nikdo nepředkládá pravdy. Jenom se našeptává a dráždí k zamyšlení...A kdyby se mi to stalo jen jednou, svedl bych to na záchvat patetické melancholie nebo na skvrny na slunci. Jenže já jsem měl podobný prožitek z Temných sonetů lásky, jež vyprávějí o životě homosexuálního básníka García Lorky (získaly cenu Alfréda Radoka) i ze hry Sclavi/Emigranti o slovenských Rusínech.

Téma holocaustu však dovedou divadelníci z Farmy předvádět bez „tradičních“ symbolů a rekvizit. V inscenaci tedy nenajdeme žádné žluté hvězdy ap. - naopak: Židé jsou stejní jako my, jen na ně bylo v jednu chvíli ukázáno prstem, brutálně jsme je odsunuli z naší společnosti. Čekárna reflektuje paměť jednoho prostoru, paměť, jež probíhá od „tehdy“ až po „teď“. Prolínání několika časových rovin a patchwork situací a minipříběhů, násobené odrazy v zrcadlech, často matou v tom, v jaké době se právě nacházíme. Pravděpodobně záměrně. Struktura, princip zůstaly v našich společnostech (české a slovenské) stejné: Stačí jen ukázat prstem a rozpoutá se peklo.

Slov je tu pramálo a nejsou k ničemu, spíš překážejí, protože je nedokážu dešifrovat. Jsem ohlušena něčím, pro co nemám slova. Ivan Vyskočil by užil slova ohřměna a myslím, že tím slovem rozumí právě toto: být zalit nesmírností. Vibrace zběsilé hudby a zběsilého pohybu zběsilých těl ve mně vyvolají bolestné napětí. Podvědomě toužím, aby to přestalo. Aspoň na chviličku. Musí přece být ještě někde nějaký jiný svět! Není. Do kufrů je možno nacpat jakoukoli oběť. Zrcadla lhostejně odrážejí děje na scéně a způsobují, že mezi minulostí a přítomností není žádný zřetelný předěl. Uleví se mi jen jednou. Na konci, když zazní krásný sytý baryton. Nevím, co zpívá, je to hebrejsky, ale konečně se ve mně rozhostí klid. Jsem velmi, velmi unavena - jako bych sama tančila.

Do surového charakteru sálu se představení skvěle hodí: prostor s velkým tanečním parketem a omšelým obložením zdí připomíná nehostinnou nádražní halu, jejíž chmurnou náladu ve scénografii hry podtrhuje mistrovsky použitý světelný design. Takto pusté jeviště přímo vybízí herce-tanečníky, aby ho zabydleli svou explodující fyzickou akcí. Během hodiny zhlédneme metaforické fragmenty a zárodky příhod několika proměnlivých postav, které se křečovitě zmítají v diachronním řezu historií jedné zapadlé železniční stanice... Pro diváka je asi lepší nesnažit se dílu do detailu porozumět a prostě se jen nechat strhnout tou kumulací obrovské energie, která se na něj valí z jeviště. V tomhle totiž u nás Farma v jeskyni nemá konkurenci.

Velkou předností Dočolomanského choreografa je hudební cítění, smysl pro rytmus a timing. Nečekané pády těl v pravý okamžik, pizzicata tělesných chvění. I chudá scénografie je součástí rytmu; plechová vrata s drsným forte odrazí postavu, prostor studené alkovny za nimi se stmívá a rozsvěcuje nad vteřinami katastrof.

Obrovská kumulace energie udržuje napětí, které kolísá jen směrem vzhůru… Zpěv a pohyb, ze kterého mrazí. Ač hudba lidová, pohybový slovník je současný a nese známky kvalitního používání taneční techniky. Další rozměr projevu přidává akordeon a hlavně bicí. Jakoby udržovaly stejný dech všech účinkujících, kteří si na začátku podmaní diváky a nepustí je až do konce. Síla, která se projevuje na jevišti, je neskutečná. Skvělé výkony a nasazení ve všech elementech, představení dávají tušit výjimečnost jednotlivých interpretů a zároveň odkazují na výbornou direktorskou práci.

Na českém jevišti jsem neviděla tak sugestivně zahrané a přitom velice něžné a působivé milostné scény mezi dvěma muži... Magie obnaženého lidského těla v prázdném prostoru prostě funguje, nic nepůsobí trapně či lacině.

Napoprvé šok z výsostného divadla-básně, které jsem v českém divadle neviděl a které mne silné udeřilo po celém těle. Napodruhé objev vrstevnatého pohledu na postavy/společnost/svět: shovívavý úsměv, karikatura, groteska

Hlavní roli zde nemá verbální komunikace, ale pohyb. V Čekárně způsob užívání těla nenapodobuje každodenní chování a jako by ani nezávisel na fyzikálních zákonitostech. V hercově těle nachází fyzickou podobu to, co se nedá vyjádřit slovy... Sdělení doplňuje živá hudba, určující rytmus a barvu každé situace. V partituře jsou vepsány nejen vzpomínané písně, ale i znění nástrojů, lidského hlasu, smíchu, dechu, zvuky kroků. Hudba a pohyb vyjadřují emoce hrdinů, jejich iracionální předtuchy, napětí mezi nimi, všechno to, co se v normálním životě odehrává v jiné dimenzi, ne ve sféře chování, ale ve sféře myšlenek a pocitů.
(Přeložila Jana Pilátová)

„Toto divadlo bolí, protože je sto přímo před zraky diváků odhalovat zločin a vinu jak minulosti, tak i naší bezprostřední současnosti, Tato kontinuta je obzvlášť děsivá - halí se totiž do svůdně krásného obalu. Zapomenuté nádraží? V tomto nádraží čeká svět.“

„Představení čerpá z fragmentů písní, veršů a anekdot z bohaté slovenské historie týkající se zkušeností emigrantů a není ani tolik příběhem jako naprostou kakofonií lidského žalu, zuřivosti a bídy… Představení je plné jemného symbolismu, intimní poezie a bouřících vášní: je to velice vzácný příklad divadla, které chcete okamžitě vidět znovu.“

"Na prázdném jevišti se odvíjí emočně a fyzicky nabitý souboj mezi ní (Hana Varadzinová), jejím ignorantním partnerem (Róbert Nižnik) a mrtvou (Eliška Vavříková) o nadvládu v tomto prostoru vzpomínek... V každém gestě číhá násilí. Představení beroucí dech přitom neposkytuje prostor pro sebemenší sentimentalitu stejně jako hudba, která dění rytmicky pohání kupředu…"

"Postavy na sebe číhají a jsou neustále připraveny k útoku. Navzájem se neustále podezírají, nenechají jeden druhého odpočinout, jsou připraveni kdykoli zaútočit nebo naopak utéct. Scény vznikají ze všedních situací, které ale herci svým pohybem náhle zhušťují a vyhrocují. Gesta formují překvapivě a přece jakoby nahodile... Nemilosrdně krouží “Čekárna“ nad problémem s pravdou".

"Čekárna představuje špičkovou současnou režijní a dramaturgickou tvorbu, jež vede herce k výrazu skrze tělesné emoce, akumulované >holistickou< metodou terénních výzkumů i múzičností a drásavou konfliktností situací. Dočolomanský s dalšími talentovanými >jeskyňáři< vytáhl na světlo ošidnou bolest slovenské historie - podíl Slováků na deportaci, potažmo likvidaci slovenských Židů. V halucinogenních obrazech, v nichž se setkávají živí z mrtvými, se kluzce otírá hanebnost minulá se současnou. Mistrně a hluboce zarytý prst do rány kolektivní (bez)paměti!"

"Rytmus představení Work Demo, které pří reprízách ještě obohatí některý ze zahraničních hostů a spolupracovníků souboru, značně ovlivňuje průvodní slovo Viliama Dočolomanského. Ten během večera několikrát vstoupí a z pozice tvůrce komentuje vznik jednotlivých nápadů či >hereckých akcí<, přibližuje zajímavá setkání, a naplňuje tak myšlenku avizovaného divadelního jam-session - setkání diváků s herci naživo a bez opony, které bohužel příliš rychle uteče. [...] Hana Varadzinová spolu s Eliškou Vavříkovou a Robertem Nižníkem tvoří ústřední hereckou trojici představeni. Zejména obě mladé ženy ne náhodou vytvářejí situace, které vám, přestože nejste svědky divadla dramatu, umožní prožít skutečnou katarzi."

"Farma v jeskyni - Work Demo je trestí z toho všeho. Představuje návštěvu krajiny stínů zapomenutých předků. [...] Ostatní v tvorbě pozoruhodného souboru je směsí modeního pohybového divadla, jehož strukturu jsem si pro potřebu deníkových reflexí zjednodušil na charakteristiku >gesto proti slovu<"

"Osm úžasně citlivých a fyzicky výbušných účinkujících čerpá z autentických dopisů a útržků polyfonních písní ze Slovenska a z Ukrajiny, přičemž sleduje spíše básnický než doslovný příběh o zkušenostech emigranta. Pod impresivním vedením Viliama Dočolomanského je jejich kolektivní hlas jak kvílením, tak ukolébavkou.”

“Začíná to dusotem a kakofonií a končí mlčením. Je to Beckett promítnutý do pohybů a písní… Celé představení má podivný nádech halucinace. Postavy ve stínech kráčejí ve svých vlastních stopách a propukají jakoby zpomalené bitky…. Sclavi je něco roztříštěného a rozechvělého, což se na představení o osudech outsidera výborně hodí – spíše než v centru se vše odehrává na klikatých okrajích.”

„Jeden řádek vám k tomuto neobyčejně působivému kolotoči písní, tanců a pomíjivých setkání řekne vše, co potřebujete vědět předem: i když se vrátil domů, navždy zůstane emigrantem… Díky neuvěřitelně všestranným hercům Farmy v jeskyni tu každý detail hovoří za celé svazky – ať už je to symbolické lámání chleba či smrt iluzí doprovázející emigrantův návrat.“

„… divadelní představení, které doslova přetéká vitalitou a optimismem, jaký je vrozen každému umělci, jenž věří v nezdolnost lidského ducha. SCLAVI je jako celá řada dalších děl, které v minulosti uváděla Aurora Nova, mnohem víc než pouhá divadelní zábava.“

„Farma v jeskyni předsatvuje neobyčejně krásnou inscenaci –Sclavi, zpívaný příběh migrujících námezdních dělníků…jejich složitá a vzdorovitá polyfonie je nejsmutnějším a nejčistším zvukem celého Fringe, který vás také nejvíc uchvátí.“

„Síla je úžasná věc… A když světla v Auroře Nově ozáří fascinující představení Farmy v jeskyni SCLAVI/Emigrantova píseň, na scéně, kterou spatříte, je až cosi archetypálního…mohl by to být hraniční přechod, železniční depo, provizorní tábor nebo jakési pochmurné políčko, na jehož zmrzlou půdu se každý den svážejí k práci migrující dělníci… Farma v jeskyni prokázala značnou odvahu, jelikož prozkoumává strach a hlubokou nedůvěru k migraci, které jsou nedílnou součástí dané kultury, a kvalita a intenzita jejich představení režírovaného Viliamem Dočolomanským je prostě nezapomenutelná.“

"Drsné nečesané prostředí fyzického výrazu Viliama Dočolomanského neobyčejně sluší. Není tu nic než zdrápané zdi a jedna vrata v pozadí. Dočolomanský však umí beze zbytku využít divadelní potenciality místa. S jedněmi vraty a prostorem za nimi dokáže vytvořit nehmotnou scénografii pohybu, světla a smyslu tak, že plechová vrata v našich očích zvýznamní a zosudoví jako ikonostas, jako opona v krematoriu, jako závoj vdovy."

"Emoce jsou to silné a neskrývané, přesto věrohodné, herci netrpí žádnými umělými přeexponovanými výrazy, které tak často vznikají ve jménu alternativního či fyzického divadla. Nepatrné příběhy, jež každý z herců prezentuje, jsou vypjaté, nabité erotikou, ukázkou těžko potlačovaných emocí na pozadí historické katastrofy. Herci statečně bojují a záměrně překonávají základní motto z první strany programu: „Mrtví ať drží hubu/Živí mají vždycky pravdu!“ Příznačné nikoli pouze pro minulost, ale odrážející se i v současnosti."

"Vrcholem inscenace je ovšem opět unikátní a charakteristické herectví členů studia, herectví, které přináší množství nejen bolestných témat a motivů, nostalgii a intenzivní až psychomatický prožitek v hledišti. Obdivuhodná je hlavně schopnost beze slov, především fyzickou akcí, artikulovat i ty nejabstarktnejší obrazy a pocity, a to s úsporným použitím přesně zvolených rekvizit, ať už je to třeba kufr nebo vlastní tělo."

"...Sclavi / Emigrantova píseň je inscenací, v níž každý krok, každé gesto má hluboký, ale lehce dešifrovatelný význam a smysl. Vůdčí osobnost Farmy v tomto směru navazuje na to nejlepší, co se v českém divadle urodilo..."
Více...

"...Publikum aj kritici jednoznačne pozitívne prijali projekt Sclavi/ Emigrantova píseň..."
Více...

"Mezinárodní divadelní studio Farma v jeskyni zastupovala ve dnech 27. září až 14. října 2005 českou kulturu v jihokorejském Soulu..."
Více...

„Farmě v jeskyni se podařilo vytvořit situaci, o jaké odedávna s nostalgií
mluví historikové divadla,připomínající antické divadlo,divadlo Grotowské-
ho,divadlo všech těch dob a společenství,jimž byla dopřána jednota
vyznávaných hodnot, sdílených po obou stranách rampy..."
Více...

"Výsledkem je inscenace, která kombinuje všechny divadelní výrazové prostředky-pohyb, hereckou akci, slovo, píseň, zvuk. Jejich význam se neustále přeskupuje, někdy dominuje dynamický dupot, jindy vysoký tón či zrychlující se neustále opakované gesto. Uprostřed scény stojí variabilní maringotka, symbol kočování, ale i chudoby a nezakotvenosti, tady je však paradoxně hlavním zdrojem jistoty a přístřeší. Podle potřeby se mění v dům, hospodu, pozorovatelnu..."

"Z fascinujícího neobvykle stylizovaného rytmického pohybu, který víc než s kvalitou křivek lidského těla pracuje s nervními krůčky a poskoky, plnými vnitřní energie a napětí...Pohyb je permanentně vázán se zpěvem a zvukem lidského hlasu, šepoty, výkřiky spoluvytvářející zvláštní stylizovanou hudbu, která emocí sděluje více než slovo. Útržky vět a slov zaznívají nepravidelně-v rusínštině, ukrajinštině, slovenštině, ve východoslovenském dialektu-, vrcholí v písních či vytvářejí kontrapunkt akci... Půdorys scénické kompozice Sclavi Emigrantova píseň tvoří příběh Čapkova Hordubala, ale jejím základním východiskem jsou stylizované rusínské písně, staré i tři sta let, a autentické citace dopisů emigrantů, jak je členové mezinárodního divadelního studia Farma v jeskyni nasbírali na studijních expedicích do rusínských vesnic na východním Slovensku, vedeni slovenským režisérem Viliamem Dočolomanským..."

"...Téma emigrace, chudoby, nádeničiny v cizině, odcizení se jako špinavého veletoku, který sebou strhává těla, srdce, ruce, oči, játra, jazyky a svědomí. Všechny výrazové roviny žijí v těsné symbióze..."
Více...

"Matej Matejka (v roli Lorky) perfektně ovládá tělo a balancuje mezi nejvyšším napětím a naprostou uvolněností... Ostatní soubor se mu vyrovná. Rozpory, rozdírající duši, nacházejí výraz a doplnění v pohybu. Rafinovaná choreografie připomíná mužské duety z baletu Borise Eijfmana, přenesené na pole současného tance."
Více...

"V duši mi utkvělo: Sonety temné lásky... Totální inscenace vybičované exprese v zběsilém rytmu flamenka..."
Více...

"Mlaďoučký český soubor měl přecpané hlediště. Uchvátil představením, vyrůstajícím přímo z nejlepších tradic Grotowského."... "Hrdinou je Federico García Lorca. Bez pruderie, ale s velkou citlivostí, jemností a moudrostí jevištně vyjádřil lásku dvou mužů."
Více...

"...milimetrově přesnou, obdivuhodně promyšlenou orchestrací i rytmizací hlasů, tónů, pohybů, světel, metafor a potom teprve slov;..."
Více...

"Sonety mě vtáhly; byl to destilát Lorcovy vášnivosti…byly opravdu o lásce, o síle lásky... Byla jsem blízko tajemství, na dotek, na centimetr; praskaly jiskry...”
Více...

“Lorcův osud a jeho důležitá ohniska...jsou zpodobeny v hutných, povětšinou němých hereckých akcích. Akcentuje je ovšem syrový, autenticky působící vokál...
Dočolomanského projekt považuji v kontextu českého divadla za výjimečný.”...
Více...

"Divadelní Lorca hledí do neznáma skrze tabulku skla, jako by on sám byl zavěšený mezi životem a smrtí..."
Více...

Stanislaw Krotoski /ředitel centra/: "V dlouhodobé historii tohoto místa, sálu, se odehrávaly různé věci, ale tak fantastický, entusiastický aplaus je i tady vzácný. Mám k vám prosbu: moc bych si přál ještě jednou vás vidět. Každá takováto návštěva je povzbuzením. Pro starého divadelníka je vzácné setkat se s něčím, co je tak působivé.To posiluje."

Wlodzimierz Staniewski /Centre for Theatre Practices Gardzienice/: "To co jsme viděli je velmi dobrá inscenace, inscenace vynikající, režírovaná s neobyčejným uměním. Má ráz „majstrštyku“. Od začátku do konce tu jsou skvěle vybudované herecké linie, provedené jednotlivými situacemi. Je to představení ohromně působivé, vzrušující. Je těžko přiznávat se k osobním emocím, ale je to dílo, které bere dech - jako ta nemoc, kdy se člověk zapomíná nadechnout a pak lape po dechu… a pak si vydechne. Pro mne je důležité tím, že za dílem stojí pořádná, seriózní práce, výzkumná práce. ... Viliam dokázal proniknout divadlem a dotknout se strun velmi osobních. Měli jsme pocit, že máme co do činění s normální lidskou záležitostí. ... musíme udělat všechno pro to, aby se Sonety hrály v Polsku tak často, jak jen budete moci, a já k tomu chci přispět."
Více...

“…valnou část představení zabírá perfektně zvládnutý tanec a pohybové výrazové prostředky… včetně hudby a perkusivních zvuků, nás ani na chvíli nenechají na pochybách, zda se nalézáme dnes v Praze, anebo ve třicátých letech ve Španělsku.”

“Inscenace... ani v nejmenším není literárně pietní koláží na způsob Violy, je to drsné fyzické divadlo, kde...poezie se hledá spíš v lidském těle. Ani to flamenco nezní romanticky…, naopak jeho rytmus herci vydupávají z podlahy s umanutostí a neúprosností, hudba a ohnivé písně působí jako zbraň.”

"...v najsugestívnejšej a najdramatickejšej zo situácií. Odohrávala sa v čakárni, kde sa lúčili cestujúci. Židovka s kufrom spievala nemeckú pesničku, milenecké dvojice sa živočíšne zmietali po podlahe, po stenách. Všetko bolo podmienené dôrazným rytmom, pohybovými variáciami, silným citom. Nakoniec sa z reproduktora ozval hlas menujúci ľudí, ktorí mali byť deportovaní vlakom do koncentračného tábora. Postavy sa nám postupne strácali.
Všetky štyri obrazy spájala neprítomnosť slova. Dôležité boli pocity, otvorenosť, naplnenie priestoru pocitom a prenesením tohto stavu na diváka. Priestor pre akúkoľvek fabulu bol minimálny."
Více...

"Slovenská nezisková organizácia Truc sphérique a jej projekt rekonštrukcie železničnej Stanice Žilina-Záriečie na kultúrne centrum získala od European Cultural Foundation Amsterdam prestížnu výročnú cenu... Túto cenu od tohto roku za kvalitu práce na poli umenia a kultúry udeľuje amsterdamská nadácia dvom nezávislým kultúrnym organizáciám v Európe, ktoré výrazne prispievajú k cezhraničnej a medzikultúrnej spolupráci v umení v regiónoch... Podľa riaditeľa Truc sphérique Mareka Adamova bola organizácia ocenená najmä za medzinárodný divadelný projekt Cesta do stanice, na ktorom sa zúčastnilo 60 účinkujúcich z dvanástich krajín a za budovanie nového kultúrneho centra Stanica Žilina-Záriečie."

"A predsa sa vyskytla jedna skutočne výnimočná udalosť, na škodu všetkých nezúčastnených neopakovateľná. Tvorcovia ju nazvali Cesta do stanice ... Mala povahu divadelného eventu, emocionálne takého silného, že žiadna koža nebola dosť pevná, aby odolala jeho útokom. Komu sa v Nitre nepodarilo pocítiť obnaženie, na výjazde v Žiline ho to takmer isto neobišlo"

"Tanečníci, pohybové divadlo, ohňové performance, nápaditá hudba, cirkus-do jedného celku sa počas večera prepojili rozne etnické a kultúrne vplyvy.Tvorcovia v príbehu využili i minulosť objektu, v ktorom žila istá rodina a nedaľeko ktorého bolo počas druhej svetovej vojny predtransportové zhromaždisko Židov. Predstavenie evokujúce Jakubiskove filmy vyvrcholilo na dvore pri stanici, kde sa uskutočnila výpravná svadba dvoch hlavných hrdinov..."

"Druhá scénka ponúkla zmes príbehov piatich cestujúcích v čakárni...Stupňovanie deja oproti tomu predchádzajúcemu bolo oveľa rýchlejšie, podčiarkovali ho takmer kaskadérské výkony hercov, ktorí predviedli neuveriteľnú choreografiu neskutočných pohybov."